Dvě soutěže RCVEM, uspořádané v Náměšti nad Oslavou, jsem neabsolvoval a nemohu je zcela kvalifilovaně posuzovat. Ale z doslechu vím, že byly obě povedené, bez technických či organizačních problémů.
Druhé dvě soutěže RCEP se uskutečnily v Olomouci na Neředíně a v Příboře. Obě byly poměrně dobře obsazené – v Olomouci 15 a na Příboře 16 pilotů. Taky organizačně byly obě docela dobře zvládnuté, když uvážíme, že se jednalo o první zkušební akce.
Soutěž na Neředíně byla trochu poznamenána omezením letového prostoru, které není pro termické létání nic příjemného, ale vzhledem k souběžnému čilému provozu velkých letadel to byla absolutní nezbytnost. Taky podmračené počasí neslibovalo kdovíjakou termickou aktivitu, ale nakonec se ukázalo, že zejména klesáků bylo požehnaně. Přesto byla naprostá většina účastníků spokojená a bylo znát, že soutěž je docela životaschopná.
Další akce byla naplánována na polním letišti v Příboře, což je pro řadu potenciálních pilotů poněkud „z ruky“ – o to větším překvapením byla účast Mirko Riša z Malacek, který to má skoro 250km daleko! Naopak rozpaky vzbudila ostendativní neúčast místních „borců“, kteří klubovou soutěž zcela ignorovali. Dobře jim tak, protože všichni zúčastnění si docela parádně polítali, a to nejen díky bezchybné organizaci, ale zejména kvůli zajímavému vývoji počasí. Vlastně úplně všichni ne – favorizovaný Vláďa Horník měl hned v prvním staru technickou poruchu na aparatuře a tak asi jako jediný si soutěž moc neužil.
Ranní bezvětří a hustý lepivý vzduch (v prvním kole snad až na jednu výjimku maxa nalítali všichni) se postupně ředil a s vzrůstající teplotou už konvekce začala komplikovat život. Nakonec se k tomu ještě přidal vítr, ke konci soutěže již docela čerstvý, a začalo „oddělování zrna od plev“. Docela dobře to dokumentuje strmý nárůst škrkacích startů – v prvním kole nic, ve druhém jeden, ve třetím šest a ve čtvrtém už 10. Kupodivu po podrobnějším prostudování výsledků se ukázalo, že pokles výkonů v posledích kolech nebyl až tak způsoben nenalítáním času, jako spíše nezvládnutým přistáváním. To je taky jeden z argumentů proti problematickým přepočtům a jinému matematickému opracování výsledků. Odměnit přepočtem piloty za to, že neumí zvládnout přistání ve větru, mi nepřipadá nijak správné ani motivační.
Během soutěže byla prováděna namátková kontrola „FAI“ výšky – tj. největší výšky dosažené v intervalu mezi zapnutím motoru a době 10s po jeho vypnutí. Kontrola byla provedena vždy u všech čtyř pilotů v jednom startu. Výsledky byly povzbudivé – ani jednou nebylo zjištěno překročení limitní výšky 190 metrů – hodnoty se pohybovaly převážně kolem 182 metrů. Překvapivě byly poměrně částo naměřeny hodnoty nižší – tj. vypnutí motoru nikoliv dosažením výšky, ale překročením času. Je zřejmé, že všelijaké moudré obavy z podvádění a jiných nekalostí se zatím nenaplňují.
Zatím lze konstatovat, že nová pravidla zaujala, soutěž se líbí a je docela zajímavá, nejen pro piloty, ale taky pro pořadatele kvůli její technické a organizační nenáročnosti. Další akce s pevnou výškou je naplánována na neděli 18.9.2016 do Uničova.
Ondra Matula, 1.8.2016
